Opravdu jsou fanoušci hororu psychopati, kteří ukusují hlavičky netopýrům a doma ve sklepě skladují svázané pošťačky?

Ne, ne. My jsme ti hodní strejdové a tety rozdávající dětem bonbony před školami. Psychopati jsou knihovníci. A zubaři.

Formát povídky do 100 slov není příliš provařený literární útvar. Co se ti na něm líbí?

To máš pravdu. Já sám na něj narazil teprve loni a to ještě v polském časopise. Zaujala mě na tom ta schopnost vyjádřit něco jen tak hrozně omezeným počtem slov. S tím já měl vždycky problém. Mé povídky jsou rozmáchlé, jsem trošku grafoman a dělá mi problém napsat krátkou povídku. Ještě mám v živé paměti, jak jsem doslova trpěl, když jsem psal povídku do jedné soutěže, kde byl limit 9 000 znaků. Chápeš? Pouhých 9 000 znaků.

Na tak malém rozsahu se přece dobrá povídka napsat nedá. Taky se mi ta povídka vůbec nelíbila, v soutěži jsem samozřejmě vůbec neuspěl a hodlal jsem tu povídku nechat zapadat digitálním prachem někde ve sklepní složce svého počítače. Nakonec ji otiskli ve 4. antologii českého hororu. No a s tímhle přesvědčením jsem se v tom polském časopise dostal k hororovým povídkám do sto slov. Bylo jich tam asi čtyřicet a mě překvapilo, kolik se mi jich z nich docela líbilo.

Líbila se mi ta forma – dokázat příběh strhnout jen v několika větách. Nasekat to na jeden nádech. Připravit, napnout a zpravidla rozsekat v poslední větě nebo slově. Přišlo mi to hrozně zajímavé, krásné a nemožné.

Tobě? Takovému grafomanovi?

No, právě. Ale řekl jsem si, že to zkusím. Já, který má průměrný rozsah povídky někde mezi 15 000 – 40 000 slovy. A tak jsem to zkusil, načas tomu docela propadl, objevil jsem ten „grif“ a sám sebe překvapil, že jsem zhruba během dvou měsíců nasekal asi 15 povídek.

Později, už když se shromažďovaly povídky od ostatních autorů a autorek, mě na tom pak ještě zaujal fakt, jak se u různých autorů opakují stejná témata či zápletky, ale každý z nich k tomu přistoupí jinak. V knize je několik povídek o vrazích, upírech, vstávání z hrobů a nekrofilii, ale každý autor to pojal po svém. Každý dokázal vymyslet a maximálně do těch sta slov nacpat něco jiného, svou vlastní verzi, představu. To se mi na tom hrozně líbí.

Může něco tak krátkého čtenáře opravdu vyděsit?

Já myslím, že ano. Na strachu je krásné a vlastně hrozně jednoduché to, že ho v každém vzbuzuje něco jiného. Strach má hodně podob a ještě více spouštěčů. Povídka Černá kapitola Čech Ivany Prajerové mě docela vyděsila. Svou realističností. Nebo Skuřokův Liborek, svou prostou jednoduchostí. Ale jednoduchá je i rána kladivem do hlavy a představa toho, že je to vaše hlava, je taky děsivá. Docela mě zamrazilo, když jsem si přečetl Kučerovu povídku Vrátil sa. Už jen ta představa…

Podle čeho jsi vybíral autory do své sbírky?

No já je vlastně původně vybíral pro náš časopis Howard, kde jsem chtěl v desátém čísle několik hororových povídek do sto slov otisknout. Oslovoval jsem v podstatě autory a autorky, s nimiž jsem v kontaktu, a některým z nich jsme v Howardu již něco otiskli. Zajímavé je, že pro většinu z nich, stejně jako pro mě, to byla první zkušenost s tímto formátem a vlastně šli do něčeho úplně nového.

Brali to jako experiment na zkoušku a nakonec se to, myslím, docela povedlo. Vlastně jen Mark E. Pocha a Robert Cichowlas měli povídky už napsané. A příspěvky Josefa Blažka jsem si sám vyžádal, původně to totiž byli jeho statusy na Facebooku. Mně se hrozně líbily, cítil jsem z nich to mrazení a podivně laděné napětí a chtěl jsem je tam. V podstatě se jen některé zkrátili na požadovaný počet slov.

Chtěl jsem po každém autorovi tak 3-4 povídky do Howarda, s tím, že jsem jim psal, ať toho klidně napíšou více, že se pak něco vybere. No a více toho napsali skoro všichni a někdy v té době se zrodil nápad vydat tu antologii. Kupodivu souhlasili a tak nakonec kniha vyšla šest týdnů po desátém čísle Howarda.

Tedy asi čas říct o knize něco konkrétního…

66+6 hororů ve sto slovech obsahuje 72 hororových povídek autorů z Česka (Ivana Prajerová, Martin Skuřok, Martin Štefko, Josef Blažek a mé maličkosti), Slovenska (Mark E. Pocha, Ivan Kučera) a Polska (Robert Cichowlas), doplněných ilustracemi slovenské ilustrátorky Lucie Kroneislové, která se postarala i o titulní obálku. Úvodní slovo ke knize napsal Robert Cichowlas, nechybí ani několik informací o jednotlivých autorech a autorce.

Kde se dá kniha sehnat?

Pár volných kousků snad ještě mají někteří autoři, objednat se dá ale na adrese www.kniznieshop.cz.

Proč myslíš, že děsivé mikropovídky zaujmou čtenáře?

Netypickou a ne zcela běžnou formou? V žertu jsem říkal, že dělat na to reklamní kampaň, použil bych slogan, že jde o dokonalé záchodové čtení. Dvě tři čtyři povídky, než je hotovo a zítra zase pár dalších kousků. Schopností i v tom málu nahustit atmosféru? Někdy doslova nafackovat? Nevím, říkám si (a doufám), že každý si v tom najde to své. Nemusí to být nutně strach, může to být třeba šok, znechucení, překvapení, napětí nebo nápaditost.

Co tě na hororu vlastně fascinuje?

Proč mají lidi ve zvyku pokládat tak komplikované otázky? Nejsem schopen odpovědět něco konkrétního. Každopádně určitě velkou váhu na tom má ta představivost, co všechno se může stát, čeho všeho jsou lidé schopní a čeho všeho se bojí. Strachu, znechucení a nepříjemným pocitům se meze nekladou.

Taky jsem došel k závěru, že právě hororový žánr se nejvíce a nejhlouběji (někdy až za hranicí příjemného a přijatelného) zabývá člověkem jako takovým, jeho možnostmi, schopnostmi, jeho emocemi, myslí, povahou, chováním. Mám hrozně rád nadpřirozené horory, přesto si myslím, že měl-li bych napsat nějaký ekvivalent slova ZLO, použiji slovo ČLOVĚK. A s tím právě hororový žánr různými způsoby a v různých polohách operuje docela často. Obecně vzato, je to ale ta představivost, atmosféra, napětí, často podivné zápletky a ještě podivnější pointy. Ty mantinely, které jsou hodně, hodně široké a někdy ani neexistují, o čemž snad svědčí i naše antologie.