Kouzlo transylvánského vojvody Vlada Draculy dokáže překonat propast staletí

Jenny Nowak se vlastně jmenuje Jana Moravcová, ale protože autorka toho jména už u nás publikovala, dala si umělecký pseudonym. Narodila se v Jihlavě a vystudovala návrhářství obuvi. Osud ji ale zavál k úplně jinému povolání – jako ošetřovatelku koní do hřebčína v Napajedlech. Péče o zvířata jí vydržela delší dobu, ačkoliv několikrát zaměstnání změnila a přestěhovala se, většinou zakotvila někde u zvířat, třeba jako ošetřovatelka v ZOO.

Časem se začala zajímat o vampýrské mýty ze všech koutů světa a brzy napsala první román Nemrtvý, který odstartoval její literární cyklus, založený na historických a mytických osudech vojvody Vlada Draculy, přezdívaného Naražeč a podezřelého z vampyrismu.

Jaké byly osudy lidí, jejichž kostry s extrémně dlouhými špičáky se našli v Čelákovicích u Prahy?

Dracula však není jediný upír, který Jenny učaroval. V kratší sérii se s ní můžete vydat za upíry až do Egypta nebo naopak zůstat až děsivě blízko. V Čelákovicích u Prahy bylo totiž v roce 1966 odkryto pohřebiště s neobvyklými lidskými kosterními pozůstatky. Kostry měly „atypické deváté zuby a špičáky přesahující linii prvních stoliček až o 9 mm“. Jaké drama se možná nedaleko od Prahy odehrálo, si můžete přečíst v Jenniných knihách Jiná rasa a Noční lovci.

Dnes Jenny pracuje v nakladatelství Metafora a kromě vampýrských mýtů se aktivně zajímá o magii, legendy a historii. Ráda navštěvuje Transylvánii, kam ji kdysi zavedly historické stopy Vlada Draculy, a sbírá klasické černobílé horory zlaté éry.

Jenny, jak se díváš na současnou masovou oblibu upírů a jak vnímáš skutečnost, že literatura o nich dnes v podstatě nahrazuje červenou knihovnu?

Já myslím, že jsou v tom stále tytéž lidské touhy, jež se sice odívají do nejrůznějších hávů, ale pod nimi zůstávají pořád stejné. A to, co lidstvo odnepaměti nepřestává fascinovat, je nesmrtelnost, věčnost, včetně nikdy nekončící lásky, a krvavá dramata všeho druhu. Dřív si to lidé odbývali právě tou červenou knihovnou, kde tohle všechno bylo také, jen skryté, zaobalené a opozlátkované. Když se pořádně podíváte, uvidíte to tam. Dnes, kdy už se i pro mládež píše o věcech, ze kterých by dámy před sto lety omdlévaly, je prostě jen širší možnost vyjádření.

Jak je to vlastně s upíry a mezidruhovým sexem? Opravdu si upíři tak rádi „hrají s jídlem“, jak o tom mnoho fanynek a asi i fanoušků špičáků sní?

Žádného upíra disponujícího hmotným tělem bohužel neznám, natož abych s ním řešila jeho erotické preference. Ale soudě podle zmínek ve vampýrských legendách napříč tisíciletími a celým světem se zdá, jako by jim erotické objekty někdy opravdu poněkud splývaly s večeří.  Existují pověsti o upírech vracejících se z hrobu dokonce k vlastní ženě a celá tahleta tematika, ať už pochází z kterékoli kultury, je utajeným, zapovězeným, podivným sexem tak nabitá, že odněkud se ten nápad vzít musel.

Proslýchá se, že i když je Vlad Dracula pár staletí po smrti, máš k němu jistý vztah. Prozradíš nám jaký?

Kde je psáno, že pro takové drobnosti by měly pomíjet vztahy? Zkrátka se mi stalo totéž, co se lidem stává, když potkají živého člověka a je z toho láska na první pohled. Ale kdo věří v reinkarnaci čili minulé životy, tomu už to tak podivuhodné nepřipadá a dokonce chápe, že žádný první pohled to vlastně nebyl. Spíš návrat a rozpomenutí.  Vzpomínky, které se mi asi před dvaceti lety vybavily v regresi (a od té doby se mi dál vybavují spontánně), a zážitky přímo na místě v Rumunsku, které je potvrdily, mě ujistily, že ten silný, pevný, neuvěřitelně emocionální vztah je skutečný.  Kdysi jsme se dobře znali, patřili k sobě… A patříme pořád. Proto taky vyprávím jeho příběh. Chci, aby ho poznali i jiní. A pochopili…

Když už jsme u upírů, prý ses před nedávnými prezidentskými volbami tak trochu zapletla do politiky a významně podporovala jednoho z kandidátů…

Sice nevím, jakou to má souvislost s upíry, kromě toho, že ten, do jehož podpory jsem se aktivně vrhla, má stejný šlechtický titul jako můj upírský hrdina, ale ano, je to pravda. Snad jen s drobným upřesněním, že ten minulý čas neplatí, protože ve svém zapletení do politiky vesele pokračuju a vůbec s tím nehodám přestat. Naopak. Baví mě to čím dál víc. Ale abychom zůstali u tématu, už dávno jsem si uvědomila, kolik toho ti dva mají společného a které vlastnosti obdivuju u obou. Úctu k tradicím, povinnost ke své zemi, přímost bez výmluv, ohromný rozhled, lásku k historii, specifický styl humoru… A rozdíl je pak mezi nimi ten, že jednoho z nich znám zatím jenom asi dvacet let a ne pět staletí.

Do Rumunska jsi začala jezdit v 90. letech, kdy bylo považováno za docela nebezpečnou destinaci, obzvlášť pro ženy.  Zažila jsi tam někdy něco děsivého, kdy šlo doslova o krk?

photo(c) Katrin MekkiJá jsem to o tom nebezpečí slyšela taky a slýchám dodnes, ale nikdy – a to jsem tam byla už jedenáctkrát – jsem nezažila nic nepříjemného, natož nebezpečného. Právě naopak. Potkala jsem tam spoustu úžasných lidí, vždycky ochotných nejen popovídat či pomoct, ale klidně si nás i pozvat domů.  Některé historky byly docela humorné. Když k nám například ze vzdáleného pole rázoval chlap s kosou po louce, kde jsme si postavili stan, čekali jsme seřvání, vyhazov, nepříjemnosti, no prostě něco jako u nás. Jenže on vážil tu cestu jen proto, aby nám s hrdým úsměvem oznámil, že ta pěkná louka je jeho, a zeptal se, odkud jsme. Nebo když jsme dvě ženské už skoro za tmy potkaly v pustině za vsí partu cikánských výrostků. Člověku mimoděk zatrne a připraví se přinejmenším na nějaké pokřikování. Úsměvy a zdvořilé bună seara čili „dobrý večer“ jsme tedy nečekaly.

Ale o krk mi tam jednou vážně šlo. Z vlastní hlouposti ovšem. A to, když jsme se s mou tehdy šestnáctiletou dcerou Katrin pustily ve Fagarašských horách dolů takovým „údolíčkem“, které se však později ukázalo být vyschlým vodopádem, spadajícím náhle tak prudce dolů, že to na ujíždějící kamenné drti a s krosnami na zádech už zpátky nahoru nešlo.

A pak nám jednou přešel těsně za tábořištěm medvěd, ale to za nebezpečné nepokládám. S tím bych se určitě nějak domluvila.

Mnoho žen si pěstuje nějaký ten drobný tajný hříšek, kterým léčí špatnou náladu. Některé si dopřávají zmrzlinu, jiné nakupují boty. Máš taky nějaký recept na zahnání splínu?

No jasně. Jít na zmrzlinu cestou z ochodu s parádními novými botami v tašce. Sakra, jak vůbec víš, že to dělám? Kromě toho je pro mě takovým zaručeným receptem hudba – miluju třeba rumunské chrámové sbory, to člověku rázem úplně ulítá duše z těla. Pak, když potřebuju těžší kalibr, vyjedu si na svém koňském krasavci jménem Drakhen do Brdských lesů. A úplně nejspolehlivější je pro mě psaní, takový můj stroj času…

Vzpomeneš si, kdy jsi naposledy zažila krystalickou, nefalšovanou fascinaci?

Naposled asi v létě, když se mi povedlo dostat se do Velké pyramidy v Egyptě, vystoupat až do Královské komory a schýlit se do hlubin tisíce let starého sarkofágu. Vnitřek vypadal jako šachta do hloubi vesmíru, černá a tečkovaná miliony hvězd. Ten pocit se nedá popsat…

Předtím taky v Egyptě, když jsem mohla zblízka pohlédnout do tváře Tutanchamonovi.

A ještě předtím, když jsem při svém prvním noclehu na zřícenině Draculova hradu Poenari v té prázdnotě a tichu před půlnocí zřetelně uslyšela kroky…