Extroverzi a introverzi rozeznával už Carl Jung

Extroverze a introverze jsou uznávány jako základní aspekty naší osobnosti. Jako se základním stavebním kamenem s ní pracuje řada současných osobnostních testů, ale tato klasifikace je stará už téměř celé století.

Jeden z nejslavnějších psychologů, Carl Jung, použil termíny introvertní a extrovertní už v roce 1920 ve své práci Psychologische Typen (Psychologické typy). Tenkrát ještě zredukoval rozdíly mezi těmito osobnostmi v podstatě na energie. Extroverti se podle něho rádi vystavovali sociálním interakcím, kdežto pro introverty to bylo příliš energeticky náročné, takže po takovém bujarém večírku se potřebovali někde o samotě „dobít“.

Extroverti jsou tedy chápáni jako lidé otevřenější, zaměření hlavně na to, co se děje kolem nich. Introverty naopak vnímáme jako tiché, zahloubané a zaměřené na jejich nitro. Ve skutečnosti však bývají v každém z nás zastoupeny oba extrémy, jen s různým podílem.

Ostatně ani sám Jung nevěřil, že existují čistí extroverti nebo introverti. Údajně tvrdil, že „Takový člověk by byl dávno v blázinci.“

Novější teorie naznačovaly rozdíly ve fungování mozku

Před pár desítkami let přišel německý psycholog Hans Eysenck s myšlenkou, že rozdíl mezi introverty a extroverty je způsoben odlišnostmi v míře kortikálního vzrušení, tedy rychlostí a množstvím mozkové činnosti. Podle něho mají introverti vrozenou vysokou míru kortikálního vzrušení a tak mohou zpracovávat za sekundu více informací.

Podobných teorií vzniklo ovšem mnohem víc, a protože by se daly doložit neurologicky, vědci se snažili dlouho najít důkaz těchto teorií. Po doslova tunách studií tak můžeme konečně říct, že mozky introverta a extroverta se skutečně v některých ohledech liší.

V roce 1999 se pomocí tomografie zjistilo, že introverti mají větší průtok krve v čelních lalocích a předním thalamu. To jsou oblasti mozku, které jsou zodpovědné za plánování, řešení problémů a paměť. Extroverti měli zvýšený průtok v oblastech, zajišťujících tlumočení smyslových prožitků – tím by se vysvětlovalo ono zjevné zaměření do venkovního světa.

Introverti nad citrónem slintají víc než extroverti

Introverti mají také čilejší neuronovou aktivitu v oblastech mozku, spojených s učením, řízením vozidel i kontrolou bdělosti a podněty zpracovávají rychleji. Mají také nižší hodnoty regulace vzrušení, a proto více reagují na veškeré podněty, včetně potravin. Ve spojitosti s tímto faktem byl zajímavý pokus, provedený s citrónem. Introverti nad citrónovou šťávu slintají mnohem více než extroverti.

Mozek extrovertů také věnuje větší pozornost lidským tvářím. Introverti reagují podobně silným způsobem na květiny, obličeje pro ně nemají tak velký význam. Dokonce, i když dojde na mluvení, jsou na tom obě skupiny trochu jinak. Extroverti mluví více abstraktně a introverti konkrétněji, když jde o popis věci.

Extroverti mají ovšem navrch v naučení se druhému jazyku. Dokážou totiž využít stávajících znalostí na úplné maximum. Nebojí se hned začít mluvit a komunikovat, což souvisí s tím, že mohou mít celkově rizikovější chování.

Západní společnost je ráj pro extroverty a peklo pro introverty

Větší puzení k rizikovému chování se promítá i do dalších aspektů života. Promiskuita a sklony k nechráněnému pohlavnímu styku jsou spojeny právě s extroverzí. Extroverti totiž hledají zvláštní a výjimečné zážitky. Také se více podílejí na rizikových a adrenalinových sportech.

Ale asi nejdůležitějším zjištěním je, že extroverti jsou celkově šťastnější než introverti. Na to, proč tomu tak je, ovšem pořád nemůžeme přijít. Teoreticky je možné, že větší míru štěstí cítí, protože si užívají pocitu naplnění v sociálních situacích. Někteří vědci se domnívají, že jsou šťastnější, protože se zapojují do společenských aktivit. Jiná teorie hlásá, že mají lepší schopnost regulovat svou náladu. Anebo je to tím, že se dokážou pevně držet dobrých vzpomínek. Otázkou také zůstává, zda jsou opravdu šťastnější, nebo jen mocněji dávají najevo své pocity.

Celá západní společnost je však vystavěna v podstatě extrovertně. Možná i proto se tu introverti cítí poněkud stísněně. Školy i pracoviště jsou uzpůsobeny pro extroverty, v přesvědčení, že spolupráce vede k vyšší kreativitě i produktivitě. To ovšem pro introverty rozhodně neplatí, potřebují samotu, ve které mohou vzkvétat. Kromě toho se dnes ve společnosti cení spíše extrovertní rysy, což může v introvertech vyvolávat pocit, že je s nimi něco v nepořádku.