Místo klidu a meditace

Pro veřejnost jsou nejpřijatelnější formou tohoto „koníčku“ procházky po hřbitovech. Každý, kdo někdy hřbitov navštívil, ví, že tam panuje jakási harmonie. A ta se okamžitě přenáší na návštěvníka. Vyloženě cítíte, jak se vás zmocňuje mírný, až blažený klid.

Lidé, kteří chodí na hřbitovy rozjímat, číst si nebo tvořit, nejsou žádnou výjimkou. Dělo se tak vždycky, proto také už po staletí přizpůsobujeme svá pohřebiště parkům. Škoda, že se tento zvyk začíná vytrácet, jak bojujeme s nedostatkem místa.

Epitaf je umělecké dílo

Tohle se u nás hned tak nevidí, ale jistě jste se s tím setkali v některém americkém filmu. Vášnivý sběratel čeká na to nejlepší světlo, aby mohl fotografovat náhrobky. Když dokonalé světlo, které trvá tak hodinu, zmizí, pořád si ještě může náhrobky s epitafy „obkreslovat“.

Na toto obkreslování existuje přesný technologický postup. Značně se podobá tomu, když jsme jako děti šoupli minci pod papír a plochou tuhy v tužce ji přečmárali. V kresbě nám krásně vystoupil reliéf mince. S epitafy je to stejné, jen větší.

Záhrobní zlatokopové

Pak tu máme ještě jeden projev – sbírání artefaktů. Jsou prostě lidé, kteří touží po tom, mít doma hřbitovní lampičku nebo sošku anděla. Buď to považují za romantické, nebo jsou trochu praštění. Bohužel, jejich záliba vede k vandalismu.

Ještě diskutabilnější forma této záliby se projevuje kradením drobností z hrobů slavných osobností. Fanouška k tomu může donutit náklonnost k zesnulé hvězdě nebo prachsprostá touha předmět prodat na eBayi.

Co na to rodiny tatofilů?

Většinou o vášni svého blízkého vědí dlouho, a prostě si zvykly. Jsou horší věci pod sluncem, než sbírat fotky náhrobků.