Lidskému masu se říká také dlouhé vepřové
Pokud je kuřecí maso bílé a hovězí červené, jaké je asi to naše? A čemu se nejvíc blíží svou chutí? Vzhledem k tomu, kolik genů máme společných s prasaty, jsme v pokušení říct, že lidské maso musí chutnat velmi podobně vepřovému. Odpovídá tomu tak trochu i vzhledem.
Ostatně kanibalové z Markéz vždycky říkali, že jedí maso z „dlouhých prasat“. Známý německý kanibal Armin Meiwes jednou v rozhovoru, který poskytl z vězeňské cely, popisoval, že naše maso chutná jako vepřové, jen trochu víc hořké, se silnější chutí. Jiní kanibalové se přiznali, že prodávali toto maso na místních trzích jako vepřové.
Chuť však není všechno, záleží také na tom, jak vlastně maso vypadá. Je červené nebo bílé? Většinou si myslíme, že červené maso je prostě to, které má před uvařením viditelně červenou barvu. To ale není přesné, protože barva je závislá zejména na způsobu porážky zvířete. Ve skutečnosti se typ masa určuje podle toho, kolik má chemických sloučenin, které se vážou s bílkovinou myoglobinem, což je pro sval zdrojem paliva. Čím více myoglobinu buňka obsahuje, tím je maso klasifikováno jako červenější.
Je tedy naše maso bílé nebo červené?
A zatím co má jehněčí, vepřové a hovězí maso průměrně 2-8 mg myoglobinu na gram svalu, kuřecí má například pouhého 0,5 mg. Proto je rozdíl mezi těmito masy tak markantní už na první pohled.
Zvláštní status v naší společnosti má právě vepřové maso. Přestože všichni vidíme, že je spíš tmavé, tedy červené, považujeme ho za bílé. Je to dáno tradicí, která byla zahájena ve Spojených státech. Tam se totiž vepřové prodávalo pod mnohaletým sloganem „jiné bílé maso„.
Lidské maso má ovšem taky vysokou koncentraci myoglobinu, stejně jako maso všech savců. Je nakonec o něco tmavší než vepřové, takže ačkoliv se mu možná podobá chutí, vzhledem se přesněji blíží spíše hovězímu.
Americký novinář William Bühler Seabrook, který napsal v roce 1931 knihu o svých zkušenostech s džunglí, popisuje i své setkání s lidským masem. Prý vypadalo jako hovězí a po uvaření se proměnilo v našedlé takovým způsobem, že připomínalo skopové. Vonělo však spíše jako hovězí a chutnalo nikoliv jako vepřové, ale jako telecí. Will ovšem soudil, že pokud by ho člověk ochutnal bez znalosti toho, co jí, prostě by ho automaticky považoval za telecí, protože na jeho chuti nebylo nic tak výrazného, aby se nad ní člověk pozastavil.
Řešení se tedy asi hned tak nedobereme a je na každém z nás, čemu chceme věřit. Empiricky své teorie předpokládám raději ověřovat nebudeme…