Dokonce i rozkládající se maso můžete podusit tak, že z něho uděláte pochoutku!
Angličan Arthur Boyt už se přejetinami živí bezmála čtyřicet let. Letos je mu 73 let a tvrdí, že z toho, co našel u cesty, mu ještě nikdy nebylo špatně. Zato jednou onemocněl z jídla v bufetu.
S podivným způsobem obživy začal v roce 1976. Žil sám a proto se nemusel ohlížet na ničí názory a city. Byl zvyklý, jako my ostatní, že jídlo je to, co se koupí a přinese domů. Jako preparátorovi mu však časem přišlo líto maso vycpávaných zvířat vyhazovat. Tak se rozhodl, že ho začne jíst.
Od té doby už jedl opravdu leccos. Ničeho se nezalekne, ani trošku starší mršiny nebo tchoře. O něm sice říká, že smrdí opravdu nechutně, ale Arthur má recept, jak se zápachu zbavit. Když necháte tchoře čtyři dny pod tekoucí vodou, bude dokonale jedlý.
„Jednou jsem snědl i jezevce, kterého někdo srazil, protože chtěl jeho lebku. Už docela zapáchal, a když jsem ho rozřízl, jeho maso bylo zelené. Ale nevzdal jsem to a začal ho dusit. Domem se šířila vůně jako v předpotopní psychiatrické léčebně, ale nakonec byl vynikající!“
Freegan je člověk, který se snaží sníst cokoliv, co je zadarmo
Arthur jedl dokonce i labuť, která podle něho chutnala jako bláto. Nejraději má však labradory. „Má příjemnou chuť i vůni. Lidi se ode mě odvrací, když řeknu, že rád jím labradory, ale věc se má tak, že bych vlastníma rukama nikdy nic nezabil,“ říká. Je od přírody velmi šetrným člověkem, nevěří v odpad. Sám o sobě říká, že je freegan, protože se snaží jíst cokoliv, co je zadarmo.
Pochopitelně i jemu už se podařilo na cestách srazit zvíře. V takovém případě ho i spotřebuje, ale nikdy by to neudělal záměrně.
Arthur sní opravdu všechno, co najde, dokonce i netopýra. Přemýšlel už i o kanibalismu. Myslí si, že kdyby měl k dispozici lidské tělo, které by mohlo udržet jeho a další lidi naživu, neměl by žádné výčitky svědomí. Nicméně když zemřela jeho kočka, zakopal ji. „Co bych řekl své ženě, kdyby to zjistila?“
Ano, tento podivný muž má skutečně manželku, která je vegetariánka. Jsou spolu už docela dlouho, přesto si paní Boytová bere jídlo do patra vždycky, když si manžel připraví některou ze svých přejetých pochoutek.
Pro Jonathana to začalo zmijí u silnice – chutnala jako kůže ze slaniny
Arthur prostě nenávidí plýtvání. Nechce, aby se zvířata zabíjela jen kvůli jeho večeři. Vidí, jak se plýtvá jídlem v restauracích a jak maso zůstává v obchodech ležet. Když se on rozhodne ze své přejetiny něco vyhodit, ničemu to nevadí.
Ale tento anglický výstředník není sám, kdo má podivné choutky. Dalším úsporným jedlíkem je Jonathan McGowan, shodou okolností také Brit a preparátor. Dnes je mu 46 let a mrtvá zvířata, která našel v okolí domu, začal jíst už ve čtrnácti letech.
Poprvé ochutnal zmiji, kterou našel mrtvou u silnice. Byl zvědavý, jaké to bude a dnes říká, že nic moc. Chutnala prý jako kůže ze slaniny. Od té doby už také snědl, co se dalo, a zjevně je velkým gurmánem, protože své jídlo umí popsat opravdu na úrovni.
„Mými nejčastějšími nálezy jsou králíci, jezevci a bažanti. Králík je vlastně docela nudný. To liška je mnohem chutnější, nemá žádný tuk, jen jemné, ale pevné maso s krásnou texturou. Je mnohem univerzálnější než hovězí a má slanou, minerální chuť asi jako šunka. Žáby a ropuchy chutnají jako kuřecí a nejlepší jsou smažené. Krysy připomínají vepřové a smažené jsou taky vynikající. Přidám k nim celer, cibuli, papriky a houby a mám vystaráno. Jezevec není ovšem nic moc a ježek je vyloženě odporný.“
Maso uhynulých zvířat vypadá pořád lépe než to, co si kupujeme v supermarketech
Jonathan se vždycky pohyboval v blízkosti přírody a přesně pozná, jak zvířata uhynula, jestli to bylo na nemoc, nebo šlo o nehodu. Pokud si není jistý, provede pitvu a způsob smrti si ověří.
Na základě těchto pitev také zjistil, že maso divokých zvířat, přestože jsou uhynulá, vypadá pořád mnohem zdravěji než maso, které nakupujeme v obchodech. „Už ve čtrnácti jsem poznal ten rozdíl. Nedaleko mého domu byla farma s brojlery. Chovali je tam ve třech vrstvách. Ve spodní byly mrtvoly, v prostřední rozmačkaná kuřata a nahoře ptáci, kteří se nemohli ani pohnout.“
Jíst uhynulá zvířata, která najdeme, je určitě nechutné. Ale když si uvědomíme, kolik je ve slovech těchto dvou výstředních Britů pravdy, možná bychom takový pokrm nakonec vzali na milost. Omluvte mě, jdu se ven podívat, jestli nenajdu něco k večeři…