Pacientka, díky které byl syndrom chodící mrtvoly objeven, zemřela, protože odmítala jíst
Tito živí mrtví trpí Cotardovým syndromem. Je to vzácná duševní porucha, která byla diagnostikována poprvé během 19. století. Pařížský neurolog Jules Cotard tenkrát léčil slečnu X, jak ji označoval ve svých poznámkách. Tvrdila mu, že nemá žádný mozek, nervy ani vnitřnosti a proto nepotřebuje jíst. Není tedy divu, že brzy zemřela hlady.
Ovšem případ Cotardova syndromu byl písemně zaznamenán už v roce 1788. Starší žena náhle ochrnula na půlku těla během připravování jídla. Jakmile cítila, že tento záchvat přešel a může zase mluvit, nutila své dcery, aby ji oblékly do rubáše a položily do rakve. V následujících dnech po všech požadovala, aby se k ní chovali jako k mrtvé.
Dnes víme, že se tento syndrom pojí s bipolární poruchou, depresí anebo schizofrenií, ale jinak jsme moc nepokročili. Pacient s touto poruchou prostě přijde za lékařem, nebo je k němu násilím dopraven, a tvrdí mu, že je mrtvý.
S postiženým se nestěhujte na jih, utvrdí ho to v bludu – takové vedro může být totiž jen v pekle!
Někdy tento syndrom u pacienta propukne i po acykloviru, používaném například k léčbě herpes viru. Acyklovir ovlivní oblast mozku, která nám dovoluje rozpoznávat obličeje. V důsledku poškození tohoto centra tak pacient ztrácí schopnost pociťovat emoce při pohledu na tváře, o kterých ví, že jsou mu blízké. To přispívá k pocitu, že musí být mrtvý.
Přestože Cotardův syndrom ještě není moc prozkoumaný, dokážeme ho léčit, ačkoliv zotavení trvá dlouho. Zabírají na něho antidepresiva, antipsychotika a další stabilizátory nálady.
Někdy dokáže být toto postižení i nechtěně vtipné, jako v případu z roku 1996, který se stal ve Skotsku. Muž, který utrpěl při nehodě na motocyklu poranění hlavy, si usmyslel, že zemřel na následky. Po té, co se ve skutečnosti z nehody zotavil, odstěhovala se s ním matka do Jižní Afriky. To jeho blud ještě posílilo. Doktorům vysvětlil, že je jisté, že musí být mrtvý, protože takové vedro může být jen v pekle.
Když se Graham ráno probudil, zjistil, že jeho mozek je mrtvý a on sám taky
Poslední šanci studovat pacienta se syndromem živého mrtvého měli lékaři šanci poměrně nedávno. Grahamovy potíže začaly před devíti lety. Už v minulosti ho trápily deprese a pokusil se dokonce o sebevraždu. Nezůstalo jen u myšlenek, ale vzal si do vany elektrický spotřebič. Tento pokus však přežil.
Rychle se z něho i zotavil, ale jednou ráno, když se probudil, zdálo se mu, že s ním něco není v pořádku. Po pár minutách se mu v hlavě odněkud vylíhla myšlenka, že zemřel. Přestože mohl vidět, že dýchá a změřit si tep, nic ho nedokázalo zbavit myšlenky na to, že je vlastně mrtvola.
Jedním z projevů tohoto bludu je také to, že „mrtvý“ člověk začne ztrácet zájem o svět živých. Stalo se to i Grahamovi. „Nic mě v podstatě nezajímalo. Dřív jsem měl rád své auto, teď jsem ho ignoroval. Nechtěl jsem se scházet s lidmi, neměl jsem k tomu důvod,“ řekl v rozhovoru pro telegraph.co.uk. (iDnes.cz)
Chtěl být se sobě rovnými, proto si chodil lehat do hrobů
Grahamův stav se rychle zhoršoval a přidala se ztráta čichu i chuti. Pak přestal i jíst. „Neměl jsem k tomu důvod. Mrtví lidé jíst nemusí,“ vysvětloval Graham. (Horus.cz) Pak se uzavřel do sebe a přestal komunikovat.
Následně se rozhodl, že potřebuje být blíž k někomu se stejným osudem. Začal chodit na hřbitov a lehal si do vykopaných hrobů. Prostě chtěl zapadnout. Ale ani tam nenašel hledaný klid. Vytáhla ho odtamtud policie a zavezla ho domů.
Po této děsivé epizodě souhlasil Graham s léčbou. Poprvé měli lékaři příležitost proskenovat detailně mozek člověka, trpícího Cotardovým syndromem. Doposud mohly být diagnostikované případy pouze popsány v odborné literatuře, ale žádný nebyl tak čerstvý, aby byly uplatněny nejmodernější vyšetřovací metody.
Grahamovy snímky neurology šokovaly – nevykazovaly skoro žádnou aktivitu mozku!
Neurologové byli v šoku, když se jim dostaly snímky do rukou. Grahamův mozek totiž vykazoval minimální aktivitu. Podobně vypadají mozky lidí ve vegetativním stavu. A právě oné chybějící aktivě se dnes připisuje schopnost uvědomovat si vlastní tělo a reprodukovat vzpomínky.
Je tedy možné, že neurologie zase trošku poodhalila roušku tajemství kráčejících mrtvých. Druhý Grahamův ošetřující lékař však tvrdí, že aktivita mozku mohla být utlumena antidepresivy, která užíval.
Ať je to tak či tak, Graham se nakonec po dlouhé terapii navrátil mezi živé. Pořád to prý není úplně ono, ale už nemá pocit, že by byl jeho mozek mrtvý.