Mlčenlivý umělec si své filmy píše, točí a financuje úplně sám

Kopřivnický rodák Roman Vojkůvka je docela renesanční člověk. Zvládne snad všechno. Točí filmy, píše scénáře, ale je také kameraman, osvětlovač a spisovatel. Ovšem živil se i jako instalatér, izolatér, stavební dělník, mechanik potravinářských strojů, brusič nebo pokrývač. Jeho velkou láskou jsou filmy všeho druhu, ale utloukl by se hlavně po hororu.

Ostatně tato láska byla patrně hlavním důvodem, proč byl dlouhá léta redaktorem dnes již zaniklého hororového časopisu Filmag Extra, do kterého přispíval i povídkami, protože pro peníze to určitě nebylo. V současné době se pustil do nejistých vod a pokouší se živit jako televizní a filmový scénárista.

Svou filmovou dráhu začal tím, že dělal osvětlovače na natáčení české zombie komedie Choking Hazard. Delší dobu chtěl natočit něco vlastního a to se mu konečně povedlo v roce 2006, kdy světlo světa spatřil jeho dvacetiminutový horor Neusínej!

Z Vojkůvkových filmů stříkají litry krve, ale taky na vás zaútočí filozofie!

Roman Vojkůvka s Frantou Strnadem Neusínej 2

S Frantou Strnadem při natáčení Neusínej 2

Vzhledem k tomu, že své filmy zatím financuje převážně sám, následovaly v překvapivě rychlém sledu dva celovečeráky. Satanistická vyvražďovačka s filozofickým podtextem Někdo tam dole mě má rád (2009) a italskou školou inspirovaný masakr, varující před drogami, Total Detox (2011).

Aby nebylo jeho prvotině smutno, střihl si v roce 2012 ještě jednu jednohubku Neusínej 2!, ve které zřetelně zúročil své zkušenosti, nabyté na celovečerácích.

Kromě scénářů, které píše sám pro sebe nebo do šuplíku, protože podle jeho slov se u nás prostě nikdo neodváží natočit opravdu jiný film, píše také povídky. Jak jinak než hororové. Ke konci roku 2011 je vydal ve sbírce příznačně nazvané Řezničina a momentálně je ke stažení horrorová antologie Třináctá hodina, kam přispěl povídkou Hlídači.

Romane, co se ti stalo, že sis oblíbil horory? Může za to nějaké trauma z dětství? A nebojíš se u nich?

Někdy ve druhé třídě jsem byl s kamarádem na Souboji Titánů. Z těch monster ve filmu jsem byl nadšený, ale zároveň jsem se bál. A myslím si, že v tom věku bylo opravdu čeho se bát, pasáže s Medúzou a se škorpiony jsou dokonalou ukázkou atmosféry a hrůzy.

Byli jsme na tom v sobotu, v neděli a v pondělí dopoledne jsem to v jednom kuse nadšeně vyprávěl všem kamarádům a spolužákům, a v pondělí odpoledne jsem šel sám do kina znovu, přestože jsem věděl, že se budu bát zase.  Nemohl jsem si pomoct. A tak to mám dodnes, jen už se u filmů tak často nebojím. Naposled jsem zažil příjemné mrazení u duchařiny The Pact z roku 2012 (česky Hrůzná minulost, pozn. autor). Ta je podle mě hodně povedená.

Co tě tedy na hororech láká a co myslíš, že k nim láká lidi vůbec?

Myslím, že se lidi rádi bojí toho, co je ve skutečnosti nemůže ohrozit. Máme jedinečnou možnost bezúhonně se bavit a bát zároveň. Víme, že když film skončí, můžeme na něj v klidu zapomenout a ten strach vypustit, protože nás ve skutečném světě neohrožuje. Teda, mimo mě, já se snažím si všechny filmy, co jsem viděl, zapamatovat.

Zažil jsi někdy něco opravdu děsivého na vlastní kůži?

Určitě. V každém věku něco, protože v každém tom období jsem se děsil něčeho jiného. V dětství stačí, když se za vámi po setmění rozběhne neznámý velký chlápek v černém a máte v kalhotách. Teda já aspoň měl a to dodnes nevím, kam vlastně běžel.

Co mě děsí víc, je, že jsem v těsné blízkosti hlavy kamaráda málem vypálil ránu z revolveru, protože jsem nevěděl, že je tam slepý náboj. Z té blízky by mu udělal z obličeje paseku, s největší pravděpodobností by ho i zabil.

Straší mě ta představa, že bych ze srandy opravdu zmáčknul spoušť, protože vím, že jsem to ve své nevědomosti fakt chtěl udělat. Děsí mě následky jedné vteřiny a představa života potom, žít s něčím takovým až do smrti a nedokázat na to přestat myslet. Tohle mě občas v noci probudí.

Děsivé to ale nebylo tehdy, když jsme opilí blbli s bouchačkou, ale až teď.  Nejděsivější ale je, že majitel zbraně, který musel vědět, že tam ty náboje jsou, neudělal vůbec nic. Jen seděl, po celou dobu se přiblble usmíval a čekal, co udělám. Tehdy jsem měl fakt osud ve svých rukou. A nejen můj a toho kamaráda.

V současnosti se živíš jako televizní scénárista – jak se k tomu člověk dostane?

Roman Vojkůvka natáčení Total Detox

Při natáčení Total Detox

Pokud jde o mě, já chtěl vždycky začít u filmu jako scénárista a to hlavně proto, že jsem měl v té době pocit, že mi k psaní stačí talent a nápady a na rozdíl od režie nebo produkce k psaní scénářů nepotřebuju žádné školy.  Další důvod byl, že jsem v devadesátých letech ve světovém filmu objevil několik velmi inspirativních filmařských samouků, samozřejmě s božským Quentinem (Tarantinem pozn. redakce) v čele, kteří na to šli stejně.

Rozhodl jsem se, že to zkusím taky. Koupil jsem si pár knižně vydaných scénářů, abych obšlehnul formu a pomalu začal něco psát do sešitů, později ťukat do kláves, tenkrát ještě od psacího stroje. První věc, která za něco stála, aspoň podle mě, a měla délku celovečerního filmu, jsem napsal až v roce 2000, další věci už jsem se rozhodl poslat do České televize. Byl rok 2002, ale tenkrát to nedopadlo. Zkoušel jsem to ještě s nezávislými producenty a dalšími scénáři, ale vzhledem k dalším neúspěchům jsem se rozhodl točit si filmy sám.

Ale nakonec to přece jen vyšlo, ne?

Po dvou celovečerácích jsem zjistil, že když natočím další horor sám, budu stejně pořád tak nějak přešlapovat na místě a navíc odpadla možnost dostat další věci do DVD distribuce, protože se velmi omezila výroba levných DVD. Tak jsem to se scénáři zkusil znovu a vloni jsem udal první text, ten má momentálně pár dní před první klapkou a letos ještě jeden.

Samozřejmě to nejsou horory, jde o dramata, převážně ze současnosti, s tím, že jsem se tam snažil nacpat aspoň něco z toho, co mám rád. Co bude dál, to je ve hvězdách. Možná se mi povede prodat další věci, možná se vrátím k manuální práci a budu si točit zase filmy na koleně. Každopádně mám teď období, kdy se konečně a vlastně poprvé v životě živím tím, co mě baví.

A jak vlastně vypadá typický pracovní den scénáristy? Popíjíš do večera koktejly s paraplíčky, obklopen lepými děvami, a v noci zuřivě píšeš?

Roman Vojkůvka natáčení Total Detox

Z natáčení Total Detox

S mým ksichtem by ty děvy musely být ne lepé, ale slepé. Jak vypadá pracovní den scénáristy, tak to netuším, ale já momentálně píšu, jen když mám co. Už jsem nedopsal spoustu věcí, o kterých jsem si od začátku nebyl jistý, že budou kvalitní. Momentálně jedu jen na jistotu, pokud o tom tématu, nebo příběhu nejsem přesvědčený, nejdu do toho. Na to mám v počítači až moc nedokončených textů. Samozřejmě, že se to líbí mně, ještě neznamená, že se to bude líbit ještě někomu dalšímu.

Rozhodně nepíšu v noci, to spím. Celý život vstávám brzo, tohohle zvyku se těžko zbavuje, ale mně to nevadí. Naopak, když píšu, začínám co nejdřív a v klidu pak ještě stihnu film v multikině ve dvě hodiny. Nedávám si žádný dietlovský limit popsaných stránek, když mám jasno, co psát, jde to samo, klidně zvládnu dvacet, pětadvacet stran a někdy naopak nepřesáhnu pět upocených stránek. Je to jako s každou jinou prací, někdy to jde, někdy ne. Takže, abych odpověděl, dopoledne píšu, odpoledne dělám, co mě napadne a co mě baví.

Vzpomeneš si, kdy jsi naposled zažil dokonalou, krystalickou fascinaci?

Na to bude krátká odpověď. Ne. Už na to asi nemám věk. Ale jako člověk, co z celého srdce miluje kinematografii, se rád nechám unést dobrým filmem. Je mi jasné, že než narazím na dílo, které mě dostane, musím vidět 20-30 průměrných, slabších, nebo špatných filmů. Ale o tom to celé myslím je, nejen u filmů, ale v samotném životě. O hledání něčeho výjimečného, pátrání po diamantu mezi hromadou kamení, přičemž je to kamení stejně důležité jako samotný diamant. Kdo neodházel tunu hlušiny, náležitě neocení ten skvost v ní ukrytý.