Rukavice, které se budou „dívat“ za vás
Na Minesotské univerzitě vyvíjí rukavice, které nám umožní vidět rukama. Dostaly název vibrodotykové rukavice a mají v sobě kromě jiného integrovaný ultrazvukový dálkoměr. Vibrace dokážou aktivovat dálkoměr a díky tomu mohou rukavice zobrazit na hřbetě ruky mapu překážek v prostoru.
Pokud se vám zdá toto vylepšení k ničemu, představte si, jak užitečné by byly tyhle rukavice ve tmě v neznámém prostoru. Ale univerzita myslí na mnohem konkrétnější skupinu uživatelů – rukavice by měly pomáhat hasičům v zakouřených místnostech.
Předloktí je vlastně k ničemu – ale počkat! Můžeme na něm mít přece displeje!
Něco takového si asi myslí Simon Oberding ze Singapurské univerzity. A nic nemůže být víc cool než proměnit své zbytečné předloktí v počítač, no ne? Simon vyvinul prototyp se čtyřmi samostatnými obrazovkami, z nichž každá ukazuje jiná data. Na jedné si můžete například vizualizovat GPS a při tom na druhé sledovat videa, na další maily atd.
Prototyp je ovšem spíš hodinkami, protože se na předloktí přichycuje řemínky. Jako správní kyborgové bychom je museli mít zakomponované ve vlastní kůži. Ovšem tady přichází torontská softwarová společnost AutoDesk, která si hraje s implantací uživatelských rozhraní. Už se jim zadařilo bez problémů implantovat snímač a Bluetooth přijímač do předloktí mrtvého člověka.
Vylepšená haptická zpětná vazba přinutí naše svaly k akci
Haptickou zpětnou vazbu už možná znáte z herních ovladačů nebo joysticků. Je to aplikace technologie, která s námi umožňuje stroji komunikovat prostřednictvím působení vibrací nebo pohybů. Například letadla mohou obsahovat senzory, které dají pilotovi vědět, že něco není v pořádku tím, že rozvibrují ovládání.
Funguje to díky vibračním motorům, ale ty jsou zároveň omezující. Tým německých vědců se jich proto úplně zbavil a místo toho použil elektrickou stimulaci, která naše svaly okamžitě donutí zareagovat. Může to perfektně fungovat i pro nácvik nových dovedností. Třeba při tanci vás může taková zpětná vazba pošťuchovat, abyste si udrželi správné pohyby.
Díky snímačům mozkových signálů můžeme řídit úplně všechno – anebo jen dávat najevo svou náladu
Senzory pro snímání mozkových vln se začínají používat jako součást mnoha technologií ve fázích vývoje nebo prototypů. Ukázalo se totiž, že je to poměrně snadné, a že to funguje. Jednou z prvních zábavných implementací byla plyšová ouška od japonské firmy Neurowear, o kterých jsme už psali v článku o brain computer interfaces. Když si je nasadíte, senzor čte vaše mozkové signály a podle toho se ouška pohybují.
Máme však za sebou mnohem závažnější využití této technologie. Když se mozkové vzruchy přepíší na data, dají se jimi řídit prakticky libovolné přístroje.
Kamera jako oční implantát se úplně neosvědčila, takže přichází nanofraktálové implantáty!
Bionické oko se neukázalo jako nejlepší řešení pro nevidomé, protože kamery neposkytují informace v takové struktuře, abychom je uměli dobře vyhodnotit. Většina obrazové informace se tedy ztrácí mezi technologií a živou tkání. Fyzik Richard Taylor však pracuje na implantátu z fraktálových nanomateriálů, které napodobují oční neurony.
Tyto čočky se budou dát implantovat do sítnice a díky své povaze by měly perfektně plynule navázat na živou tkáň nevidomého oka. Vidění pak bude přirozené, protože odpadne bariéra mezi informacemi, poskytovanými kamerou a jejich přijímaní naší tkání.
Konečně si vychutnáte svůj virtuální dort
Poslední dva roky vyvíjejí Hiromi Nakamura a Homei Miyashita zařízení, které nám umožní měnit chuť jídla pouhým přepnutím elektrického proudu. Jejich cílem je využít umělou chuť pro zvýšení realističnosti virtuálních simulátorů.
Konečně tedy může dort ve virtuální realitě chutnat jako dort! Anebo když bude někdo opravdu zlomyslný, jako suchý chleba.
S teleskopickými čočkami můžeme mít všichni superschopnost!
Švýcarský federální technologický institut testuje kontaktní čočky, které nám umožní teleskopické vidění. Jejich součástí jsou kapalné krystaly, díky kterým můžeme přepínat mezi normálním viděním a zvětšením 2,8 x podle libosti.
A funguje to skvěle! Čočky už jsou otestovány na modelu oka v životní velikosti a prostřednictvím 3D brýlí se začínají testovat na lidech. Poslední překážkou je přetvoření tohoto řešení na měkčí plast, který se dnes používá pro kontaktní čočky.
Parazitální humanoid nás může naučit dovednostem, které umí naši kamarádi
Nejvíc fascinující technologií ve vývoji je patrně parazitální humanoid. Pracuje na něm tým Ósacké univerzity a využívá už výše zmíněnou technologii haptické zpětné vazby.
Tento humanoid je vlastně přístroj, který se nosí na hlavě, a jeho senzory monitorují různé části těla nositele. Jakmile tento provádí nějakou činnost, počítač analyzuje jeho pohyby a postupně si poskládá ty nejefektivnější pro danou činnost. Potom už dokáže přístroj za pomoci zpětně vazby naučit tyto pohyby jakéhokoliv dalšího člověka.