Vynález fotografie udělal z drahého portrétu věc, dostupnou i střední třídě – ale jen ve výjimečných případech, jako je třeba smrt
V roce 1839 byla vynalezena daguerrotypie. Byl to první masově využívaný způsob fotografování a dal viktoriánské éře jeden z jejích typických rysů – postmortální fotografii. Do té doby se lidé mohli nechat maximálně portrétovat a na to hned tak někdo neměl. Fotografie byla přece jen levnější, mohla si ji dovolit i střední třída, ale zase ne tak často, jak by možná chtěla.
Proto byly výdaje za zvěčnění členů rodiny rezervovány pro případ nejnaléhavější. Pro úmrtí. Zesnulí se začali fotit, aby na ně měla jejich rodina památku. Později, když bylo možné pořídit levně více kopií, dostávali tuto vzpomínku na mrtvé i další příbuzní.
Posmrtným portrétům se říkalo také Memento Mori, tedy Pamatuj na smrt. Tento název získaly, protože kromě drahých zesnulých připomínaly příbuzným pomíjivost lidského života a nevyhnutelnost jeho konce.
Mrtví se fotografovali tak, aby vypadali, že jen spí. Nebo se jim později domalovaly zornice
Mrtví se fotografovali na mnoho způsobů. Někdy o samotě, jindy s celou rodinou, která se při té příležitosti oblékla do nejlepších šatů. Velmi časté byly postmortální fotografie dětí všeho věku, protože viktoriánská medicína toho v boji se smrtelnými nemocemi ještě mnoho nesvedla.
Nejstarší postmortální fotografie obvykle zabíraly pouze obličej mrtvého nebo celé tělo, ale nikdy ne rakev. Děti se kromě dalších rodinných příslušníků velmi často fotily třeba s oblíbenou hračkou.
V počátcích tohoto zvyku se vůbec dbalo spíš na to, aby zesnulý budil dojem, jako by ještě žil. Mrtví se aranžovali do křesel či na kanape, aby vypadali, že jen spí. Často se jim také otvíraly oči nebo se později domalovávaly zornice a ruměnec na tváře.
Postmortální fotografie nebyla projevem morbidity, ale vzpomínkou na milovaného člena rodiny
Až později se upustilo od zdání, že mrtví žijí a začali se fotografovat nenaaranžovaní a čím dál častěji i v rakvi. Pozdní upomínkové snímky ukazují i početné skupiny účastníků pohřbu, zejména v Evropě šla postmortální fotografie touto přirozenější cestou. V USA se spíše zachovával zdánlivě živý vzhled fotografovaných mrtvých.
Koncem 19. století se fotografie stala téměř samozřejmostí, dostupnou prakticky všem a pomalu se začalo upouštět od snímkování mrtvých a zvykem se stalo schovávat si vzpomínky na živé. Ostatně díky čím dál lepší lékařské péči a všeobecnému pokroku se smrt také stala něčím neobvyklým, co nevídáme tak často.
Dnes se nám viktoriánská móda posmrtných fotografií může zdát morbidní a vhodná tak do filmových hororů. Ovšem na počátku 20. století byla smrt ještě naší každodenní společnicí a naprosto přirozenou součástí života. Tyto fotografie, které nám dnes mohou přijít děsivé, byly jedinou památkou, kterou měli lidé na své milované zemřelé.
