Pokud je nemůžete porazit, tak je snězte!

Ismáílova domovina poblíž Samarry se jedovatými štíry a hady jen hemží. Lidé jsou tam pravidelně některou z těchto potvor uštknuti, a přestože dnešní medicína se umí s takovými případy slušně vypořádat, dokážete si představit, že otrava uštknutím není příjemná, ani když nehrozí smrtelné nebezpečí.

Jak ležel Ismáíl opakovaně v krutých bolestech v nemocnici, zrodil se v jeho hlavě poněkud šílený plán. Možná se poněkud svérázně inspiroval nabádáním odborníků na výživu, kteří propagují konzumaci hmyzu a jiné havěti. Rozhodl se štírům a hadům jejich útoky vrátit tím, že je bude pojídat zaživa. Od té doby sní každý den aspoň jednoho živého štíra.

Tvrdí, že už je na jejich pojídání závislý. Pokud se mu nepodaří tři dny žádného ulovit, má vážné abstinenční příznaky. Naštěstí je jeho domovina na jedovaté potvory opravdu bohatá. Tedy alespoň v létě. Na zimu si musí Ismáíl dělat živé zásobárny štírů, které udržuje na živu v blízkosti svého domu.

Štíří jed v žaludku není nebezpečný – tělo toxiny bez problémů stráví

Neobvyklé svačinky přinášejí bezpochyby své ovoce. Ismáíl tvrdí, že ho štíři a hadi uštknuli tolikrát do jazyka, že už je vůči jejich jedu imunní.

Ismáílův lékař vysvětluje, že pojídání štírů a hadů samo o sobě není příliš nebezpečné. Jed nám v trávicím traktu neublíží, protože tělo toxiny stráví. A díky častým uštknutím při manipulaci s těmito jedovatými tvory si Ismáíl podle všeho vybudoval také přirozenou imunitu, protože jeho tělo začalo produkovat proti jedu anti-toxiny.

Jeho manželka a děti však z jeho diety dlouho nebyli moc nadšení. Báli se o manžela a otce a přítomnost živých štírů u jídelního stolu jim taky nedělala dvakrát dobře. Za patnáct let si však zvykli, ovšem nikdo z nich se nechystá následovat jeho příkladu.